Diastáza a psychika

Po narození syna jsem vycítila, že s mým tělem není něco v pořádku. Bříško se po šestinedělí nestahovalo, jak jsem očekávala. Od gynekologa mi bylo řečeno, že po císařském řezu je rekonvalescence delší, ať vyčkám. Mě ale udivovalo, že mám ráno bříško ploché a k večeru nafouklé jako balón. Také mě trošku znepokojovalo, že při lehu na zádech se mi dělá velká propadlina ve středu těla a že mohu pozorovat (i pod prsty cítit) pohyb střevních kliček. Začala jsem sama pátrat na internetu a narazila na slovo „diastáza – rozestup přímých břišních svalů“. Po zhlédnutí instruktážního videa, jak diastázu určit a vyšetřit, jsem měla jasno – do břicha jsem vsunula téměř celou sevřenou pěst. Tehdy jsem to obrečela, bylo mi to tolik líto. Před těhotenstvím jsem neměla žádné zdravotní problémy, bolesti, měla jsem velmi štíhlé a pevné tělo, pohybu víc než druzí, a proto mě velmi překvapilo, proč se objevil tak závažný problém. Ale můj „problém“ se nakonec, jak víte, stal vášní. Všechno zlé, je k něčemu dobré, vždycky :-).

Tělo je zrcadlem našeho životního stylu

Můj první článek na blogu je o psychosomatice – Signály těla. Tolikrát jsem si říkala, proč zrovna já musím mít diastázu. Ale co jsem udělala pro to, abych tomuto problému předešla? Byla jsem klidná, vyrovnaná a vnímavá k potřebám svého těla? Ne, stále ve spěchu, na emočním kolotoči a s miliony neuspořádaných myšlenek :-). To se odrazilo na mém postavení těla a denním pohybu (věčně v mírném předklonu a s náloží strašně důležitých břemen). Tělo mě přibrzdilo, dalo mi jasně najevo, že tenhle styl života by mi mohl hodně uškodit. Takže jsem s narozením syna (pokud ho někde nehoním) zpomalila, zaměřila se pouze na podstatné a vnímám víc signály svého těla.

Těhotenství postavu vždycky změní

Těhotenství, porod, mateřství a péče o miminko, opakovaná těhotenství… kladou velmi vysoké nároky na tělo ženy. Změny proporcí, váhy, pružnosti vaziva, hormonální změny a celkové vnímání svého těla, s tím vším se žena musí potýkat během relativně krátké doby. Je to tedy velká nálož i na psychiku. Ač jste teď možná zoufalí, že vaše tělo není v pořádku, že nevypadá hezky, vždy je úžasné něco nového začít, něco nového zkusit a mít naději na zdravé, plně funkční tělo. Diastáza není výsledek nějakého nevyhnutelného genetického osudu, je vytvořena naším životním stylem. No není úžasné, že nám tělo touto formou naznačuje, že něco není v pořádku? Můžeme najít podstatu problému hned teď, můžeme začít pracovat na nápravě právě dnes a po zbytek života žít plnohodnotně bez zdravotních problémů.

Mějme na vědomí, že těhotenství postavu změní vždycky. Nefixujme si v hlavě představu, že budeme do tolika a tolika týdnů/měsíců opět fit (jako ty herečky v televizi), mohly bychom být zklamané a frustrované. Každá z nás má jinou startovní čáru a každé z nás trvá regenerační proces po těhotenství jinak dlouho. Nesrovnávejme, ale najděme prostor pro usnadnění rekonvalescence dle našich konkrétních potřeb. Těhotenství postavu změní vždycky, ale může to být i k lepšímu!!! A pokud je něco, co se nám vizuálně nelíbí, najděme motivaci s tím pracovat – fyzicky i psychicky. Jde-li o diastázu, vždy je velká naděje na uzdravení. Jde-li o povolenou kůži, strie, jizvu… pravděpodobně nám troška zůstane jako upomínka toho, že jsme vlastním tělem vytvořily něco tak dokonalého jako je naše dítě. Já jsem na svou jizvu pyšná, je to důkaz, že jsem byla těhotná a že ti dva skřítci jsou moji a jen moji :-). Občas mám pocit, že se trápíme zbytečně dokonalým předtěhotenským vzhledem – vyžaduje ho po nás někdo? Většinou je to jen v naší hlavě.

Uvolněte se, prosím

Své klientky učím cvičit a pohybovat se vědomě. Vědomě, vědomě, taková esoterika, co to vlastně je, ptají se? Tak třeba necvičit švihem s odpočítáváním dokonaných pohybů, ale nacítit konkrétní sval a pomalu jej aktivovat. Nechodit tak, že nohy plácáme před sebe, ale klademe je a využíváme oporu chodidel. Dýchat plynně a v souladu se správným postavením bránice. Pozorovat v daném okamžiku, jak tělo reaguje na okolní teplotu, zemskou přitažlivost, oporu chodidel, dlaní, zad, co prožívá tělo i rozum v tandemu. Přemýšlet o pohybu (i o statických odpočinkových pozicích), nedělat je v naučeném vzorci z tělocviku, nedělat je proto, abychom měli odbytou sérii. Jedině pak může začít samouzdravovací proces.

Tolikrát slýchám od žen a zejména od mužů, že cvičení na diastázu je takové jemné protahování, že to není nic pro ně, potřebují se pořádně zapotit, cítit intenzitu, jinak nevěří, že jim to prospěje. V takovém případě se zprvu nebude pracovat se svaly, ale s uvolněním mysli. O tělo je třeba pečovat komplexně, systematicky, s rozumem. Vyléčení diastázy není o fitness, ale o působení sil. Pokud nevíme o silách (které vytváříme prostřednictvím postavení těla, pohybu a každodenních návyků) jak bychom mohli přestat diastázu vytvářet? Ač nás to teď může trošku děsit, léčba diastázy je celoživotní počin, neexistuje cvik, který by nás ji zbavil nadobro. Kvalita je mnohem více než kvantita.

Úryvek z e-booku „Jak na diastázu v praxi“

Moje zkušenost ve zkratce 🙂

Po prvním porodu jsem ze svého těla nebyla vůbec nadšená. Chtěla jsem problém zvaný „diastáza“ rychle vyřešit, aby mě už jako noční můra neobtěžoval při péči o syna. Nespokojená maminka, uplakané miminko. Během prvního roku života mého syna jsem tomuto tématu věnovala stovky hodin a najednou přišlo zklidnění, uvolnění těla i mysli a motivace v podobě rychle se uzavírajícího rozestupu. Přišla jsem na TO! Nikdy jsem se necítila ve svém těle tak dobře a proto bylo druhé navazující těhotenství naprosto bezproblémové. A rekonvalescence po druhém porodu? No, posuďte sami. Když se totiž stane zdravé postavení těla a pohyb součástí vašeho životního stylu, promítne se to nejen na vizuální stránce, ale zejména na vnitřní pohodě.

Ráda vám vše předám, ráda vás naučím lépe vnímat své tělo, hýbat se zdravě a cvičit efektivně. Ať už diastáza není strašák, ale VÝZVA!